ÚSS4 v Hostu Lucie Výborné

Minulý týden jsme navštívili studio Českého rozhlasu – Radiožurnál. Lucie Výborná pozvala do svého pořadu Host Lucie Výborné naší paní ředitelku Lindu Obrtelovou a pečovatelku z Odlehčovacího zařízení na Jílovské Dagmar Dušánkovou. Pokud vám rozhovor unikl pusťte si jej tady anebo si jej níže můžete přečíst :). Dozvíte se, co drží ve své práci pečovatelku s 20 letou praxí v oboru, že senior je člověk, který má svůj vlastní životní příběh a stále se vyvíjí jako každý jiný, anebo proč se nikdo nemusí bát stát se u nás Ježíškovým vnoučetem.

Lucie Výborná: Lindo, kdybychom k vám přišli do Ústavu. Asi si nemůžu představit jeden jediný ústav. Co tam najdu? 

Linda Obrtelová: Máte pravdu. Působíme na celé Praze 4. Máme tři služby. Odlehčovací zařízení, kde je kapacita 30 uživatelů. Tady právě pracuje i paní Dáša. Potom máme terénní pečovatelskou službu, která čítá asi 1000 klientů, a ke které se vážou i Domovy s pečovatelskou službou, které máme celkem 3. Dále spravujeme Denní stacionář v Braníku. 

Lucie Výborná: Dáša dělá práci pečovatelky skoro 20 let, což je úctyhodné. Každý, kdo se někdy potkal se starší osobou, ať už je to maminka, tatínek nebo dědeček, občas ztratí trpělivost. Co vás na té práci drží? 

Dagmar Dušánková: Mě to všechno nabíjí, ty lidi jsou úžasní. Stačí mi úsměv. Nejde jen o péči jako takovou, seniorům jde hlavně o to milé slovo a pohlazení.  

Lucie Výborná: Jak můžu já v  téhle době prospět, když nemohu přijít pomoci přímo k  vám do zařízení? 

Linda Obrtelová: Jak říkáte, vy se k  nám teď nedostane. Nyní je jediným reálným kontaktem pro seniory právě jeho pečovatelka. Záleží, v  jakém životním období člověk je. Jestli je aktivní nebo bydlí například v pobytové službě, kde potřebuje péči. Situace nás svedla k  zavádění různých novinek, jako jsou například tablety kvůli komunikaci  

Lucie Výborná: Funguje to? 

Dagmar Dušánková: Částečně to kontakt s  rodinou nahradí. Určitě se to, ale nedá srovnávat třeba s  pohlazením. Senioři jsou uzavřeni již dlouho, takže jsou rádi za nové technologie, kde se uživatel alespoň vidí s  rodinou, s  kterou si může si popovídat.  

Lucie Výborná: O kolik lidí vlastně pečujete? 

Linda Obrtelová: Pečujeme o cca 1300 seniorů, s  kterými jsme v  různém kontaktu, a kteří jsou v  různé fázi života. Někdy jsou aktivnější, někdy potřebují větší pomoc. Ať už dohled nebo opravdu těžší péče.  

Lucie Výborná: Jak toto období senioři snáší? Senioři nemohou ven, nemůžou se stýkat s vnoučaty. 

Linda Obrtelová: Máme část lidí, kteří celou situaci bojkotují. I přes uzávěry chodí ven a nepřipouští si celou situaci. A pak je tady ta druhá strana lidí, kteří se hodně obávají a nevychází ven. Vždy to záleží na situaci jednotlivého člověka, na jeho životním příběhu, který prožil, jaký má zdravotní stav atd. Je strašně těžké to takto generalizovat. Stáří může trvat i 30 let a člověk se pořád vyvíjí a mění. Je to stejně jako u dospělých. Každý k  tomu přistupuje po svém. 

Lucie Výborná: Ježíškova vnoučata. Letos nebudeme moci dárky dopravit k  vám do domova. Jaké to bylo například v minulém roce, když se k  vám dárky dostávali a přišli tam „cizí lidé“. Jakým způsobem se zbavit strachu z  prvního kontaktu? 

Dagmar Dušánková: Vždy jim to udělalo velkou radost.  

Linda Obrtelová: Nejdůležitější je se nebát a prostě přijít. Vždy tam máme personál, který toho člověka uvítá, seznámí ho s  prostředím i obdarovaným seniorem. Ten člověk tam není nikdy sám. I my se hlavně snažíme naše uživatele chránit, zvlášť ty v  Domovech s  pečovatelskou službou. Vždy jsme se snažili zprostředkovat ten kontakt, tak aby se mohli potkat. Někdy to však senioři nechtějí. I když jsou neskonale vděční, bojí se potkat s někým novým, nejsou zvyklí na nové kontakty. Taky si říkají třeba že nemají doma dostatečně uklizeno apod. Často je opravdu pečovatelka jediným kontaktem a cokoliv nového toho člověka může rozhodit. Je to stresující faktor. 

Lucie Výborná: Já jsem se právě chtěla zeptat, jestli ty nové technologické komunikační prostředky nejsou právě také tím stresujícím člověkem. 

Dagmar Dušánková: Ne jsou opravdu rádi, že se s nimi mohou aspoň vidět. 

Lucie Výborná: Když se vrátím k  těm Ježíškovým vnoučatům. Jak snadno jde zjistit, co by ten člověk chtěl.  

Dagmar Dušánková: Většinou jim stačí maličkost. Třeba loni na silvestra jsme se sestřičkou šli a vzbudili jsme všechny naše uživatele o půlnoci a dali jsme jim malou skleničku vaječného koňaku, aby si připili na Nový rok. Všem svítili oči a byli nadšení z  dodržení takové tradice. 

Lucie Výborná: Co na to paní ředitelka? 

Dagmar Dušánková: Nebojte, my jsme nepili, jenom ty lidičky. 

Linda Obrtelová: Víte co, jde o to, že každý ten senior měl svůj život, nějaký svůj vlastní životní příběh a je hrozně složité jej kvůli zdravotním handicapům ztratit. Celý život byli třeba zvyklí chodit do vinárny, dávali si šampaňské a najednou jsou v  zařízení, kdy pijí čaj z  umělohmotného hrnku. V  rámci biografie, kterou zavádíme se snažíme pátrat po životním příběhu seniora a na základě toho se snažíme přizpůsobovat péči tomu, co ten člověk prožil, co pro něj bylo v  životě důležité, kdy má narozeniny on anebo jeho blízcí apod. A tyhle věci jsou pro ně návrat k  normálnímu životu, na který jsou zvyklí. 

Lucie Výborná: Lindo zmínila jste biografii, kterou vytváříte. Mě by zajímalo, Dagmar, kolik těch příběhů máte v  hlavě a v  srdci za tu dobu co tu práci děláte. 

Dagmar Dušánková: Hodně, opravdu hodně. 

Lucie Výborná: Jsou takové, které nezmizí? 

Dagmar Dušánková: Některé nezmíní. Zůstanou v srdíčku. Ty lidi jsou tak hodní. Je to taky hodně o jejich rodinách. 

Lucie Výborná: Jak zvládat někoho, kdo je třeba těžko přístupný, nevrlý? 

Dagmar Dušánková: Vždy má ten člověk slabé místečko, do kterého se dostanete. Zahrádka, pejsek, cokoliv. 

Lucie Výborná: Lindo, když jsme se tady teď přes pauzu bavili, zmínila jste celkem zajímavou věc, že někteří ty lidi mají třeba děti v  zahraničí. A není to o tom, že by se ně ta rodina úplně vykašlala, ale jsou vlastně sami díky vzdálenosti. Jak pracujete s  nimi? 

Linda Obrtelová: Je to tak, že teď stárne generace, která má děti, kteří vycestovali například po 89. Ti lidé jsou tady sami a hodně jich právě žije v  Domovech s pečovatelskou službou. Tam se snažíme taky zprostředkovat možnost komunikace prostřednictvím například Skypu a podobných aplikací, za asistence pečovatelky. Aby neměl člověk strach z toho, že vezme do rukou telefon, který udělá najednou 5 věcí, které nechtěl. Snažíme se jim to zjednodušovat. Víme, že to nikdy nenahradí lidský kontakt, ale alespoň se můžou vidět prostřednictvím obrazovky.  

Lucie Výborná: Některé zařízení mají své hovorny, které tedy občas vypadají jako ve vězení. Máte s  tímto zkušenost?  

Linda Obrtelová: My tohle v  odlehčovacím zařízení nemáme. Jsme malé zařízení. Odlehčovací služba znamená, že senioři, kteří tam jsou, mají své rodiny, které se o ně starají, akorát ta péče může být někdy tak náročná, že si potřebují odpočinout nebo si potřebují vyřídit něco pracovního. Senior k  nám tedy jde na měsíční nebo dvou měsíční pobyt. Teď, vlivem situace, zde lidé zůstávají delší dobu. 

Lucie Výborná: Bojí se, že už se nevrátí? Starší lidé sledují často televizi a zprávy, a čím víc se dívají, tím více se mohou udržovat ve strachu, ve špatném pocitu. Jak to Dášo vnímáte? 

Dagmar Dušánková: Lidi se různí. Jsou tam i tací, co se bojí, že už je nikdo nechce. Těm musíme říct, že to opravdu není pravda, že je to kvůli korony. Musíme jim to vysvětlit. 

Lucie Výborná: Vy jste v  té první vlně, Lindo, děkovala mnoha různým lidem a organizacím. Skauti z  Prahy 4, Dobrovolní hasiči, sousedi, kteří chodili pomáhat, jak to šlo. Komu byste chtěla poděkovat v  té druhé vlně? 

Linda Obrtelová: Ta druhá vlna je z  našeho pohledu jiná. V  té první vlně jsme se snažili pomoct všem seniorům na celé Praze 4. Nyní se nesoustředíme na všechny. Snažím se pomoci hlavně těm našim. Opravdu se soustředíme, abychom zabezpečili naše uživatelé, protože jsme teď měli v  různých vlnách velkou nemocnost našich zaměstnanců. Pracujeme v  rámci našich služeb. Starost o seniory, kteří nevyužívají našich služeb jsme tentokrát přenechali neziskovým organizacím, abychom se postarali hlavně o ty naše. 

Lucie Výborná: Dagmar zmínila jste překvapení na Silvestra. Co bude letos? 

Dagmar Dušánková: Letos uděláme překvapení na Vánoce. Uděláme si nějaké posezeníčko. Určitě už to půjde a paní ředitelka nám pomůže nejen s  Vánoci, ale i s  Mikulášem, kterého děláme každý rok. Máme to vždycky velice pěkné. Nosíme masky, dáváme seniorům balíčky. Chodí k  nám Mikuláš, Čert i Anděl.  

Lucie Výborná: Přijde mi, že se v  Ježíškových vnoučatech každým rokem objeví nějaké trendy, co si senioři přejí. Co frčí tento rok? 

Linda Obrtelová: Myslím si, že letos si nejvíce přejí to, aby si na ně někdo vzpomněl. Pocit toho, že na světe nejsem sám a myslí na mě někdo z venčí. Prostřednictvím malého dárečku. Naprosto to stačí.  

Lucie Výborná: Dagmar, jak jste se k  péči dostala? 

Dagmar Dušánková: Měla jsem maminku, která byla 24 let ležící po mrtvici, takže jsem věděla, jak pečovat. Maminka byla hektik a musela jsem s  ní mít velkou trpělivost.  

Lucie Výborná: Jaké to je, když někdo z  klientů odchází? 

Dagmar Dušánková: Strašné. Jednou hrozilo, že se do práce už nevrátím. Jedna paní, o kterou jsem pečovala a měla jí moc ráda, odešla. Do toho jsem řešila své osobní problémy, které nebyly vůbec lehké. Bylo to náročné období.

Lucie Výborná: Lindo co vás přiválo k  téhle branži? 

Linda Obrtelová: Já jsem vždycky tíhla k  tomu pomáhat, baví mě to a naplňuje. Na základní škole jsem si říkala, že budu sestřička, učitelka ve školce, nějaká pomáhací profese. Lákalo mě zdravotnictví a medicína. K  seniorům jsem se nakonec dostala skrze ergoterapii, kterou jsem vystudovala na Karlově univerzitě. Taky jsem měla hrozně hezký vztah s  mými prarodiči, kteří uz tady nejsou. Člověk může znovu prožívat vztahy se staršími lidmi, v  kterých je toho dle mého hodně, toho co mohou nabídnout a předat. 

Lucie Výborná: Když jsme tady probírali Ježíškova vnoučata. Jaká přání máte vy, kdo se staráte o seniory? 

Linda Obrtelová: Našim největším přáním je, aby se uvolnila opatření, aby už mohla vláda povolit návštěvy v sociálních střediscích, aby se senioři mohli opět vidět se svou rodinou a aby se život už pomalu začal vracet k normálu.